Poslední den z pohledu účastníků kurzu:
Budíček byl jako tradičně v 7:30 a my tajně doufali, že rozcvička opět odpadne. A také že ano, pana učitele jsme za celý týden udolali a rozcvičku poslední den přehodnotil. Po snídani vyrazilo 1. a 2. družstvo na závod v biatlonu. Třetí skupina se vydala na svah, chtěla ještě „poladit“ formu na odpolední závod ve slalomu. Ještě že má náš pan instruktor velkou představivost, protože slalom v našem podání zdaleka neopisoval písmeno S, ale spíš nedokonalé Z. Takže začínající lyžaři jeli spíše ,,zlalom“ nebo ,,zalom“. Po obědě následovala zkouška našich dovedností – závod ve sjezdu. Napětí by se dalo krájet, každý chtěl zajet co nejlepší závod. No dobře, každý ne, někdo měl nižší požadavky, stačilo dostat se dolů a nezamotat se přitom do branky. To se také počítá. Na konci pátečního odpoledne na svahu nastalo smutné sundávání lyží. I malá slzička ukápla, ať dojetím, nebo radostí, že už tyhle prkýnka nikdy více.
Na chatě jsme měli slíbený odpočinek při sledování hokeje. Po svačině se mělo uklízet, ale kdo by uklízel, když má před sebou poslední odpoledne s partou kamarádů. Přece si nemůžeme odpustit naše poslední sedánky na chodbě a v ponurém obýváčku v podkroví. Vůně všech voňavek a deodorantů napovídala blížící se diskotéku. Večer se rozdávaly ceny za nejlepší pokoj, službu dne, nejlepšího lyžaře/ku a zatleskalo se vítězům závodu ve slalomu a biatlonu. Pytlíky brambůrků chrastily, kofola tekla proudem a decibely se zvyšovaly. Bohužel všechno jednou končí. Ohlásila se poslední večerka.
Byl to týden plný získávání nových sportovních dovedností, zkušeností a hlavně zážitků se svými kamarády. Jedno je ale jisté, na tento týden jen tak nikdo nezapomene, stejně tak jako na svůj lyžařský kurz nezapomněli rodiče, kterým se teď na tváři určitě rozložil široký úsměv.
A co by k tomu dodal hlavní vedoucí kurzu pan učitel Michl? „Hlavně že vše proběhlo v pořádku a žáky lyžování bavilo. Všichni jsme si kurz užili a jsem rád, že se nikomu nic nestalo.“